Recenze: Je to i můj život - Jodi Picoult

Už to bude pár let, kdy jsem viděla film Je to i můj život, který ve mě zanechal zvláštní pocity a po jeho shlédnutí jsem věděla, že bych si ráda přečetla knihu. Knihu, kterou se v té době nedalo sehnat a já na několik let pozapomněla, jak moc jsem si příběh chtěla přečíst. 

Před pár měsící jsem navštívila Městskou knihovnu v Praze a jaké překvapení bylo, když jsem objevila knihu Je to i můj život od Jodi Picoult. Okamžitě jsem po ní sáhla a těšila se, až se zavrtám do postele a začnu číst. Četla jsem... a četla.. a příběh mě úplně pohltil. 



O čem, že ten příběh vlastně je? 
Anna není nemocná, ale jako by byla. Ve třinácti letech má za sebou nespočet chirurgických zákroků, nemocničních pobytů, transfuzí a injekcí – jen proto, aby její starší sestra Kate mohla žít. U Kate totiž ve dvou letech propukla leukémie a její rodiče se rozhodli pro další dítě, aby pro nemocnou dceru získali dárce kostní dřeně. Anna byla počata ve zkumavce a lékaři vybrali embryo, které bylo pro Kate jako dárce geneticky vhodné. Jenže v rodině, kde se všichni soustředí na vážně nemocné dítě, si Anna připadá jenom jako dárce. Nemilovaná, nadbytečná, pouhý stroj, který udržuje sestru při životě. A tak se jednoho dne vzepře způsobem, který šokuje všechny okolo, ale i ji samotnou. Rozhodne se, že už nebude jenom výrobcem buněk, že má nárok být vnímána jako lidská bytost. A když to nepůjde jinak, domůže se práva na vlastní tělo a vlastní život i před soudem. V této fascinující povahové studii rámované strhujícím příběhem zkoumá Jodi Picoultová reakce a rozhodnutí lidí v těžké životní situaci, a klade mnoho otázek, na něž se těžko hledají odpovědi. Mají rodiče právo nutit zdravé dítě podstupovat bolestivé a někdy riskantní zákroky, aby zachránili to nemocné? Když využijete jedno dítě, protože představuje jedinou naději na záchranu toho druhého, jste dobrá matka... nebo velmi, velmi špatná?  (zdroj obsahu databazeknih.cz)

Kniha má přes 400 stránek, přesto jsem jí dokázala přečíst rychle. Každé slovo, každá věta, každý list mě úplně pohltil. Kniha je psaná poměrně jednoduše, čtenář se dokáže rychle začíst a já potřebovala vědět, co a jak se bude odehrávat dál. Přiznávám, že možná chvilkami může být pro někoho text zmatený, neboť se střídají příběhy postav, ale po pár stránkách si na to člověk zvykne. 

Po přečtení poslední stránky jsem byla v šoku. Cože? Jak to mohlo dopadnout zrovna takto? Nechápala jsem, chtěla jsem brečet, bylo mi smutno. Celý příběh je vlastně smutný, ale přitom krásný a zajímavý. 

Pustila jsem si znovu film, ale po přečtení knihy mě nebavil, nedokoukala jsem ho a přesto tuším, že se především knižní a filmový konec lišil. 

Máte raději knihy, nebo filmy? 

1 komentář:

  1. Film jsem také viděla před několika lety a také se od té doby chystám na knihu. Snad se na ni někdy najde čas.

    OdpovědětVymazat