Pokud se tu najde někdo, kdo mě sleduje na instagramu, jistě mu nemohlo uniknout, že jsem před pár týdny u sebe měla psa... mopsíka... Žofinku. Pokud je tu někdo, kdo mě znal (zná) osobně, ví, že jsem se vždy psů velmi bála (a to i těch, co vlastně jako psi nevypadají a ani se tak nechovají). Pokud jste si přečetli tento první odstavec od začátku, asi je vám divné, kde se u mě doma vzal pes... a tak to pojďme vzít od začátku.
Bylo to jen pár týdnů, co jsem poprvé v životě bydlela sama. V hlavě se mi začaly rodit různé myšlenky a jedna z nich byla, zda bych si neměla pořídit kočku, nebo snad psa? Vždycky jsem byla kočkomil a psů jsem se akorát bála. Takže rozhodnutí pro mě mělo být celkem snadné, ale přeci jen nebylo. Občas jsem se někoho zeptala na jeho názor... a kamarád Honzík mi řekl něco jako:
"Ty chceš kočku? Prosím tě neblbni, když sama umřeš v bytě, tak tě okouše, když bude mít hlad. To radši psa, ten by byl u tebe tak dlouho, dokud by nezemřel taky. Víš co? Pojedu na víkend pryč, tak ti dám na hlídání Žofii."
A tak jsem na konci března vyfasovala Žofku, dostala pár instrukcí, jak jí nemám učit do postele, na gauč a tak podobně. Původně jsem jí měla hlídat jen jeden víkend, protáhli jsme to nakonec na dva týdny a bylo to skvělé.
Nikdy to vlastně nebylo o tom, že je potřeba, abych jí hlídala (vždyť jí vždy hlídali sousedi, kteří jsou mnohem blíž než já), ale bylo to o to, abych nebyla sama a uznávám... se Žofkou sama nejsem sama nikdy, protože on je to takový můj malý stalker a sleduje mě i do koupelny.
I když jsem si Žofku zamilovala, nakonec jsem se rozhodla, že si psa nepořídím. Nebo možná právě proto, že jsem si Žofku zamilovala, si psa nepořídím. Najednou chápu všechny ty řeči, jak pes je nejlepší přítel člověka... že za peníze si člověk lásku nekoupí, ale psa ano apod. Protože žádný pes by nebyl takový jako je Žofinka. Jasně, možná by byl taky super, ale nebyla by to ona. A velmi se mi líbilo, co řekla mamka (která mi mimochodem Žofinku týden hlídala, když jsem byla na dovolené a já ještě jednou moc děkuji) "Žofka není pes, to je prostě Žofka." a já s ní musím souhlasit.
A po jedné noci u ségruše, kde mě šikanovala tři malá koťata (o tom se možná někdy taky rozepíšu) vím, že kočku určitě nechci.
A k čemu vlastně tento článek, který i mně samotné přijde téměř o ničem? Protože plánuji dát dohromady více článků na téma "Ze života se Žofkou", tak aby bylo jasné, co je zač, kde se vzala a já už to nemusela příště vysvětlovat.
Při psaní dnešního článku poslouchám, jak mi tu spokojeně chrupčí a slibuji, že příští článek už bude zajímavější (snad!).
2/3 koťátek terorizují už jinou rodinu
OdpovědětVymazatcelé odpoledne ty dvě mrtvoly spí, buď spolu na jedné židli, kdy se pak kocur vzbudí až potom, co mu padne prdel přes okraj židle a nebo každý zvlášť - kocur je v posteli a kočka je židli - chvíli jsem si myslela, že omylem odjela v dodávce, protože to bylo poslední místo, kde jsem ji viděla, ale naštěstí se tu zas objevila :D
Mopsíci jsou super, nebo všeobecně malí psi! :) Není se čeho bát.. Nějaký článek ještě na téma o Žofince určitě napiš ;)
OdpovědětVymazatJá chtěla taky pejska a jsem ráda, že ho nemáme. Mám doma malé miminko a když přišla návštěva se psem hrozně jsem byla naštvaná na psa, jehož chlupy byly všude - přijela nám rodina na pár dní a vysvětlit psovi že na balkon muže ale v posteli nemá co dělat nešlo. Za mě zvíře k miminku ne :) může to být i tím,že jsem moc posedlá úklidem :D
OdpovědětVymazat